Textíky

Pokaždé, když vybírám los, připadám si jako rybář. On přemýšlí kam hodit prut, aby chytil rybu, já, na který los sáhnout, abych jím vytáhla bankovkové štěstí oděné do barev listů stromů. Mám však smůlu. Zatím se mi ho nepodařilo ulovit.

Ale nevzdávám se! Chodím dál kolem stánků a bedlivě vyhledávám čísla, která se mi zdají být nejsympatičtější. S netrpělivostí vybírám noviny, v nichž je uveřejněné slosování a se zklamáním je zase odkládám.

Tak je tomu i dnes. Znechuceně odkládám noviny. Los v odpadkovém koši jako obvykle dokládá neúspěch.

„Příště třeba vyhraješ,” uklidňuje mě manžel, „peníze budou, ale my ne. Víš,co? Pojedeme se podívat za paní Mochovou do Milovic, už jsme dlouho u ní nebyli. Co říkáš?”

Mlčky souhlasím.

„Jdu připravit auto, ty se zatím oblékej.”

Už s veselejší náladou tisknu ruku své přítelkyni.

„Jste hodní, že jste přijeli. Dáte si kafe?”

Při kávovém dýchánku probíráme události, které se seběhly od doby, co jsme se neviděli. Najednou paní Mochová bere do ruky noviny a s povzdechem říká: „Kdybych tak jednou vyhrála 100 tisíc. Podívejte se, a zase nic!”

Bere do rukou los a srovnává s číslem uvedeným v novinách. Čte číslo. Začínám blednout.

”Půjčte mi ty noviny. To není možné. My jsme vyhráli. Vyhráli jsme, to jsou čísla našeho losu!”

V článku „Hazardéři”, který otiskli po určitém čase, se píše, že výherce se dosud nedostavil pro výhru, nacházím důkaz svých slov.

Co je to však platné. V popelnici, kam jsem koš s odpadky odnesla, jsem svůj los nenašla. Popeláři ji totiž v zápětí vyvezly na smetiště. Na smetišti mi bylo sděleno, že odpadky z našeho bloku byly již zahrabány do země.

A tak se utěšuji tím, že největší výhrou je zdraví. Avšak své „bankovkové” štěstí lovím dál.