Textíky

Popíšu vám příhodu, která se mi ještě dnes jeví jak z povedené komedie. Jel jsem Felicií 1.3 MPI do Vsetína. Přede mnou jela tatáž Felicie, jen jiné barvy a se vsetínskou značkou. Řidič přede mnou jel zhruba stejným tempem, jaké jsem měl naplánováno i já, takže nebyl žádný důvod ho předjíždět.

Byl hic, měl jsem pootevřená na 5 cm všechna okna - chová se to jak kabriolet :) - a navíc jsem silný kuřák, takže otevřené aspoň jedno okno mít musím.

Zezadu se ozvalo zařvání gum, zablokovaných na asfaltu a pohledem do zrcátka jsem zjistil, že se mi do kufru chce vlepit už zepředu důkladně ošuněná oktávka s pražskou značkou. Tmavá skla, ohulené xenony a řev točeného motoru, jen jen vystřelit.

Lehkým dotekem na brzdový pedál jsem mu dal najevo, že hodlám zpomalit, ať mě může předjet, když má tak napilno. Sundal jsem nohu z plynu, lehce přibrzdil a vysloužil si za to vzteklé troubení oktávie.

Vzápětí - bez blinkru či jiného varování - následovala blesková akcelerace a schytal jsem takovou myšku, že jsem tentokrát musel na brzdu fakt dupnout.

Zanadával jsem si - prase jedno pražácký - a jelo se dál. Vzápětí něco podobného řidič oktávie provedl i řidiči Felicie, co jela přede mnou. Vzteklé troubení, myška a jelo se dál.

Před námi všemi jel extralongvehikl a toho si netroufl předjet ani pražík, byl to i na něj dost nepřehledný úsek a vehikl navíc valil aspoň devadesát.

Sešli jsme se tedy pospolu na křižovatce ve Vsetíně a co čert nechtěl - i na dolním malém rondlíku a poté na parkovišťátku u kulturního domu - mimochodem přes silnici sídlí PČR. Co se dělo pak, mi musela zčásti doplnit manželka, protože já byl smíchy úplně grogy.

Pražák z oktávky, mladík cca dvacetiletý, oháklý v Bossu vystartoval z mašiny, kvokl centrál a vběhl přímo do náruče asi pětačtyřicetiletého řidiče Felicie přede mnou, takto Valacha jak Radhošť.

Slyšel jsem jen: „Ááá, pocem ty sviňo, já ťa naučím, jak sa jezdí!” a uvalil mu dvě takové, že se mladík i s Bossem váleli v prachu parkoviště.

Mladík vřískal „Pomóóc, přepadení!”, Valach si ho nevšímal, cosi ještě zavrčel a měl se k odchodu. Nato mladík vyskočil jak čertík z krabičky ze země, přihnal se k Valachově Feldě a začal do ní zběsile kopat. Valach se otočil, pražák poodskočil bokem, aby zas nějakou nechytil.

Ten ďábelský výraz ve Valachových očích si budu pamatovat nadosmrti. Pomalu přišel ke své okopané Feldě, odemkl kufr, vytáhl motorovou pilu Husquarna tak velkou, že jsem tak velkou lištu snad ani neviděl, nastartoval, ani nečekal, až se zahřeje (možná jel z práce) a zručně, bez škrábnutí okolí uřízl pražákovi masivní zadní tuningové křídlo.

Zhasl pilu, uložil do kufru a prohlásil: „Třeba ti to včíl tak rychlo nepojede, ty sviňo!” a odešel.

Pražák se složil na obrubník a - viděli jsme to oba, já i žena, mám svědka - brečel jak malé děcko, když se mu rozbije nejmilejší hračka. Dodnes - aniž by to okolí chápalo - se s ženou řehtáme jak blázni, když někde zaslechnem motorovou pilu...

Jaké z toho plyne poučení či závěr?

Nevím, ale to, co ten Valach udělal (ač to bylo bezpečně mimo zákon), mi bylo velmi sympatické a možná by si Pražáci měli na Valašsku dávat většího majzla, Valašsko je surový, drsný kraj, kde to lidé nikdy neměli ani s prací, ani se živobytím moc jednoduché a i jejich reakce jsou takové přímočařejší :-)