Textíky

Na odpolední pražské ulici se potkaly dvě ženy středního věku a váhy. Zkrátka takové dvě obyčejné ženy, kterých vidíme na obyčejné pražské ulici desítky. Paní Nováková s hnědými krátce střiženými vlasy, a paní Hurikánová, rozčepýřená zrzka s ostrýma, pronikavýma očima.

„Dobrý den, paní Hurikánová,” zavolala paní Nováková usměvavě. „Co pořád děláte, vy stará čarodějnice?”

„Ále, dobrý den, paní Nováková,” zněla odpověď. „To je doba, co jsme se neviděly! Koukám, že už máte o dvě brady víc!”

„To víte, paní Hurikánová, my se cpeme od rána do večera! My nejíme tak zdravě jako vy. No, nechci Vám nic říkat, ale vypadáte nějak dobře.”

„To má člověk z toho čerstvýho vzduchu. Pořád jen kyslík, nikde žádné exhalace, kouř, popílek - jo, paní Nováková, jde to s náma do kopce.”

„To mi povídejte,” vzdychla paní Hurikánová. „A co dělá pan manžel? Ještě pořád krade?”

„Krade. Už jsem mu říkala, aby toho nechal, ale on si pořád myslí, že je v té zlodějině nepostradatelný. Já mu říkám: Nech už toho, celej život jsi krad jako mourovatej, a co z toho máme?! Ať taky kradou ty mladý!”

Paní Hurikánová zakoulela očima někam k obloze a mávla beznadějně rukou. „Prosím Vás, ty dnešní mladý!” vzdychla. Našemu klukovi už bude osmnáct, a ještě nebyl ani jednou předvedenej na policii! Co jsme se ho s manželem naprosili, aby už něco provedl, ale mladej pán nic! Manželovi nakonec praskly nervy, a i když to neradi děláme, tak kluka už třikrát pohladil! A myslíte si, že to pomohlo?! Nic! Za celej rok neudělal ani jednu výtržnost, a dokonce se k naší hanbě dostal i na vysokou školu!”

Paní Nováková smutně pokývala hlavou. „S naší Zuzanou je to podobné,” řekla. „Už jí bude sedmnáct a ještě ani jeden potrat. Jestlipak tohle bylo možný za našeho mládí?!”

„To je tím, že je málo grázlů, který by jim šli příkladem?” řekla rázně paní Hurikánová. „Náš kluk si ve svých osmnácti letech nezapálí ani tu pitomou marihuánu - a kdybyste ho slyšela mluvit! Samý spisovný výrazy! Já nevím, kam na to chodí. Vždyť v naší rodině se mluví pořád tak sprostě! Dědeček, dej mu Lucifer věčný peklo, ten za celý svůj život řekl jenom jednou slušný slovo, a to bylo tenkrát, když byl náhodou jeden den střízlivej. A co si myslíte? Na našeho kluka se nám doneslo, že ho viděli sousedi na ulici střízlivýho už pětkrát!”

„U nás je to podobný, paní Nováková. U nás nevidíte limonádu, jak je rok dlouhej, a já už naši Zuzanu několikrát přistihla, jak si dává sklednici Dobré vody! Ledničku má plnou kořalky, ale to slečně zřejmě nevoní. Pořád jen samej sport, samej jogurt, samej literární dýchánek, no a pak se člověk dočte v novinách, že zase nějakej mladík převedl starýho člověka přes ulici! Jo, a představte si: zrovna včera jsem tu naši holku přistihla, jak se meje!”

Paní Nováková vytřeštila oči: „Meje?!” zalapala po dechu. „To snad ne...”

„Ano,” řekla paní Hurikánová dramaticky. „Já myslela, že se studem propadnu. Celej život ji vedu ke špíně a teď tohle!”

Paní Nováková pozdvihla ruku se vztyčeným prstem: „Já Vám něco povím,” řekla věštecky, „to dělá tenhle životní styl! Kdy za našich časů bylo možný, aby se mladejm prodával veřejně jogurt, kefír nebo mlíko? Dneska to do nich lejou v každý hospodě a pak se všichni divíme, že je mládež hodná. A ta jejich muzika! Náš kluk hraje od rána do večera pořád jen na dudy! Kdo to má poslouchat? My jsme přece byli taky mladý, ale pěkně jsme se chodili vyřvat na bigbít, rozmlátili sál, skončili na záchytce a pak se šlo domů.”

Paní Hurikánová opět vzdychla. „Jo, uteklo nám to mládí, uteklo,” řekla teskně, „bylo to tenkrát všechno takový hrubší, vulgárnější - já nevím, kam se dneska ten svět řítí. Vždyť dneska v tomhle státě pomalu na lumpa nenarazíte!”

Paní Nováková se postavila do bojovné pózy a zahřímala: „Já jsem našemu klukovi řekla: Dokud budeš bydlet u nás, budeš se chovat jako pořádnej lump! Zrovna nedávno chtěl jít na večírek. Nám řekl, že to je večírek v soukromém bytě, kde budou jen samý zkažený holky. Tak jsem si to tajně zjistila. Samozřejmě že na žádnej večírek se zkaženejma holkama mladej pán nešel. Víte, kam měl namířeno? Do univerzitní knihovny! Vzdělávat se!”

„To je dobře, že jste mu to zatrhla.”

„Aby ne,” málem zlostí poskočila paní Nováková. „My oba s manželem jsme takoví tupci a mladej pán nám bude dělat ostudu s nějakým doktorským titulem!”

„Tak tak,” řekla paní Hurikánová. Pak se podívala na své hodinky a spěšně dodala: „Šmarjá, to už je zase hodin. Budu muset letět, manžela za chvíli přinesou z hospody a já mu tady nesu novou sekyru, aby mohl rozstřískat nábytek. Tak na shledanou, paní Nováková, vy jedna obézní koule!”

„Na shledanou, paní Hurikánová, vy stará bréco!”