Básničky

Slova zůstanou jen slovy,
jen když Tvá pravda usne
a na věky bude spát.
Tak proč, tak proč chtít vše zničit,
vždyť je lépe poznat sebe
a potom spínat ruce a lkát.

Tvůj život byl jen omyl,
každý chtěl Tě jen využít,
sprostě Tě vysát, obrat,
a nakonec i vyhodit.

Láska Ti odešla
a život k nohám Tvým se kácí,
přátelé odvracejí svou tvář,
vše, vše navždy se Ti ztrácí.

Být či nebýt, toť otázka jest má?
Tak proč je lépe trpět křivdě,
proč na slepé si jen hrát?

Lidská bolest zní,
jak prázdný sál,
lidský život je křehký,
no tak si ho chraň.

Hlavou do zdi jde jen blázen,
tak proč to všechno chtít?
Lež je slepá, ale pravda,
pravda krutou může být!

Být či nebýt, toť slova,
jenž šeptají mi stíny mé,
na hrdinu nevyplácí se hrát,
to role zákeřná, to role pro jiné!

Nenáleží člověku soudit druhé,
nenáleží jiným lhát,
mluvit pravdu zdá se být prosté,
každý chce se jen rvát!

Ztratil jsem holku,
již tuze jsem měl rád,
nyní jsem opuštěný,
smutný a navždy sám.

Miloval jsem její tělo,
tak jako duše,
přitahovala mě blíž a blíž,
nyní mám prázdné ruce
a v mém srdci cítím velký žal,
a mocnou tíž.

Již nemám snů,
jenž míval jsem dříve na tisíc,
nyní rány mé krvácejí
a smrti stojím blíž a blíž.

V mé mysli je jak v říši tajemných snů,
všude pusto, prázdno,
tak jak nebývalo nikdy dřív.

Na okna jsem nabil velkou mříž
a kolem sebe napnul ostrý drát,
zámků uvnitř, drží mě snad na tisíc,
a nikdo, nikdo mě už nechce,
nikdo mě už nemá rád...