Můj životopis

Když jsem se narodil, nikdo nebyl doma. Táta byl na flámu a máma drhla schody. Nás bylo jedenáct. Všichni jsme se jmenovali Josef, akorát poslední Josef se jmenoval Karel. Měli jsme velkou bídu, a proto jsme všichni spali pod jednou peřinou. Když se chtěl jeden otočit, museli všichni ostatní na dvůr.

Ve škole se mi tak líbilo, že jsem do každé třídy chodil dvakrát. Nejlépe ze všeho mi šel zpěv. Jednou mi dal pan učitel korunu, abych přestal zpívat. Přesto jsem šel k divadlu. Přede mnou plný sál, po mně prázdno. Zpíval jsem tak sladce, že lidi dostávali cukrovku.

Svou první lásku jsem poznal v hospodě. Já pil pivo a ona jedla dršťkovou polívku. Řekl jsem jí: „Slečno, visí vám držka.”
A tak jsme se seznámili.

Při první schůzce jsme šli do přírody. Byli jsme jako kamna. Ona žhavá a já trouba. Zeptala se: „Cítíte tu vůni?”
A já odpověděl: „Kdyby jste to řekla dřív, nemuseli jsme si do toho sednout.”

Než jsem šel na vojnu, musel jsem jít k lékaři. Když mě prohlédl, řekl: „Chlapče, vy jste jako řípa. Ne tak zdravej, jako špinavej.”
A tak jsem narukoval.

Na vojně se mě ptali, kde je sever. Řekl jsem: „Já nevím, jsem tu teprve týden.”
Potom se mě ptali, z kolika dílů se skládá puška. Moje odpověď zněla: „To záleží na tom, jak se s ní praští.”

Na Vánoce všichni dostali balíčky, jenom já ne. Vzal jsem papír, tužku a píšu: „Milá máti! Píšu Ti pomalu, protože vím, že rychle číst neumíš. Upeč mi buchty. Tvůj syn.”
Za týden přišla odpověď: „Milý synu! Buchty upéct nemohu, protože troubu mám na vojně. Tvá máti.”