Příběh personalisty

Jednoho dne zahynul při autonehodě úspěšný personalista. Jeho duše vystoupala k Bráně nebeské, kde ji přivítal svatý Petr: „Ty, personalisto, vítej v Nebi, ale současně ti musím říct, že pro nás představuješ jistý problém. Ještě tu nemáme žádné personalisty, a tak pořádně nevíme, co s tebou. A když u někoho nevíme, co s ním, máme takové malé pravidlo: Na jeden den ho pošleme do Pekla, na druhý den ho máme u nás v Nebi a nakonec si sám vybere, kde chce zůstat.”

„No, já bych snad zůstal rovnou tady, nač tolik čekání...” navrhl personalista.

Ale svatý Petr zakroutil hlavou: „Pravidla jsou pravidla.”

Tak svatý Petr posadil personalistu do výtahu a poslal ho až úplně dolů, do Pekla.

Dveře výtahu se otevřou a personalista vidí krásné zelené louky, po kterých se procházejí šťastní lidé a vesele se mezi sebou baví. Všichni jsou dobře oblečení, spokojení a je mezi nimi plno jeho přátel, personalistů! Přiběhnou k němu, uvítají se, vzpomínají na staré časy. Potom ho seznámí s Ďáblem, příjemným, vtipným pánem, a ten je všechny pozve do místní restaurace na exotickou večeři, u které popíjí, popovídají si, a čas uletí, až je ráno, a personalista musí do výtahu a do Nebe.

Následující den stráví personalista v Nebi. Sedí si na obláčku, příjemně si brnká na harfu, pozpěvuje si oblíbené písničky. A den uteče, ani neví jak.

Přijde večer a svatý Petr si zavolá personalistu: „Tak, byl jsi v Pekle, byl jsi i v Nebi, kde bys rád zůstal?”

„Víš, svatý Petře, nebylo mi u vás zle. Ještě nikdy jsem nestrávil takové dva příjemné dny jako tyto poslední. Ale víš, tam dole v Pekle mám přátele a ti na mě určitě čekají... Nezlob se, raději bych zůstal v Pekle.”

Svatý Petr přikývl a poslal personalistu výtahem zpět do Pekla. Dveře výtahu se otevřou a personalista nevěří vlastním očím: Místo zelených luk rozoraná olejová zemina, odpadků po kolena a jeho přátelé odění do hadrů a zubožení na kost tyto odpadky sbírají a třídí. Ani se na něj nepodívají, oči upírají jen na svou smutnou a zapáchající práci. Najednou k němu přistoupí Ďábel a vezme ho kolem ramen.

„Poslyš, Ďáble, já to nechápu... Včera to tu bylo samá zeleň, radost, spokojenost a pohoda, a dnes je to jedno obrovské smetiště, kde nemá nikdo na nikoho ani čas, ani náladu!”

Ďábel se pousměje: „To víš, včera jsme s tebou dělali personální nábor. Dnes už jsi součástí týmu...”