Veselé historky kolem velkých státníků

O státnících se vždy vykládala spousta anekdot a vyprávěla neméně velká spousta veselých historek. Je tomu tak pořád a zřejmě tomu ani nebude jinak. Proč ne? Vždyť i politici jsou lidé. Známou postavou byl v tomto směru britský premiér Winston Churchill. Mnohdy šlo jen těžko posoudit, co bylo pravda a co si vypravěči přidali. Ale bezesporu přímo klasickým je premiérův rozhovor s jednou nepříjemnou dámou z vysokých kruhů.
„Víte, sire Winstone, s vámi musí mít vaše paní jen samé starosti,” řekla dotyčná. „Já být na jejím místě, tak bych vám dala do kávy jed.”
„A kdybych já, milá lady, byl vaším manželem,” pohotově zareagoval Churchill, „tak bych tu kávu vypil.”

Jan Masaryk, ministr zahraničí československé exilové vlády, se setkal v Londýně v roce 1941, tedy plné čtyři roky po smrti svého otce, s jedním americkým kongresmanem. Americký politik rozšafně poplácal Masaryka po rameni a zeptal se: „Jak se daří otci? Ještě hraje na housle?”
„Pane, obávám se, že máte na mysli snad Paderewského, a nikoli Masaryka,” řekl Jan Masaryk před skupinkou lidí, kteří nemohli skrýt nemilé překvapení z trapného okamžiku, který připravila kongresmanova netaktnost a klidně pokračoval: „Víte, Paderewski hrál nikoli na housle, ale na klavír, a byl nikoli prezidentem Československa, nýbrž Polska. Z našich prezidentů hraje pouze Beneš. Hraje však nikoli na klavír či na housle, ale fotbal. Jinak ve všech ostatních ohledech jsou vaše informace správné.”

Americký prezident John Kennedy poslal do Moskvy k jednání o omezení pokusů se zbraněmi hromadného ničení vskutku vynikajícího profesionála, jakým byl Averell Harriman, jenž působil v letech 1943 až 1946 v Moskvě jako americký velvyslanec. Kennedy tohoto muže obvykle pověřoval nejdelikátnějšími posláními. Tak to vnímal i Nikita Chruščov, který si Harrimana velmi vážil. Sám Harriman vzpomínal na atmosféru, jaká zavládla po dokončení moskevské dohody o zákazu jaderných zkoušek. Během procházky s Chruščovem po Kremlu si všiml, že kolem bylo hodně návštěvníků, což ho překvapilo, protože dříve sem veřejnost nesměla a že všude bývalo plno bezpečnostních agentů.
„Nemám rád, když jsem obklopen policejními agenty,” vzpomínal Harriman a dodal: „Za Stalina jsme nevěděli, jestli nás chrání nebo sledují. V tom se kolem nás začal shromažďovat zástup lidí, kteří se tu procházeli. ‚Tohle je pan Harriman,’ obrátil se Chruščov k zástupu. ‚Právě jsme podepsali dohodu o zákazu nukleárních zkoušek a já ho zvu na oběd. Myslíte, že si ten oběd zasloužil?’ Zástup odpověděl hromovým potleskem.”

Když svého času přijel Willy Brandt ještě jako starosta Západního Berlína do Izraele, byl také pozván k návštěvě nové velké haly v Tel Avivu, která se nazývala Mannovo auditorium. Brandt chtěl vyjádřit potěšení, že nový krásný sál nese jméno po jeho slavném krajanovi, světoznámém německém spisovateli a nositeli Nobelovy ceny za literaturu a tak řekl: „Jsem opravdu velmi rád, že jste si vybrali Thomase Manna k pojmenování této nádherné haly.”
„Promiňte, pane starosto,” snažil se průvodce s největší zdvořilostí hosta opravit a dodal: „Hala nese název po Frederikovi Mannovi z Filadelfie.”
„Opravdu?” zamyslel se Brandt. „A co napsal?”
„Šek,” zněla odpověď.