Železná pohádka

Bylo, nebylo za sedmero horami malé království. Bylo tak malé, že v něm směly jezdit jenom tři taxíky. Královská rada dostala od krále příkaz, že licenci na taxík smí dostat jenom domorodec; měl strach, že by se mu v království začali roztahovat cizáci.

Poddaní v tom království se v penězích netopili. A tak když se jedna licence uvolnila, našel se šikovný domorodec, který by rád taxikařil, ale na auto neměl peníze.

I domluvil se s bohatým cizincem a uzavřel s ním smlouvu: on si sežene licenci, bude s autem jezdit a celých 12 let, dokud licence platí, mu bude odevzdávat všechny peníze, které vydělá. Za to mu cizinec dá slušný měsíční plat. Tak se stalo.

Domorodec jezdil jako čert, a protože byl šikovný, vydělával pro cizince hodně peněz. Plat dostával jako král, a tak si zanedlouho mohl koupit svoje auto.

Jenže bacil rybářovy ženy se mu zažral do hlavy: vždyť já jsem cizinci vydělal mnohem víc peněz, než kolik ho stálo to auto! Proč by měl ze mě mít zlatý důl? A tak dostal nápad.

Postěžoval si královské radě: „Moudří rádcové, podle osvícených zákonů našeho království může dostat licenci jenom domorodec. Jak ale víte, já jsem vázán smlouvou na cizince, který mi koupil auto. Není to náhodou porušení našeho zákona? Vždyť z té licence bohatne on! Neposlali byste mu dopis, že musím mít volné ruce?”

A hned jim strčil koncept. Rada bedlivě poslouchala. Taxikář to měl dobré u dvora, sám král si ho oblíbil, a tak trochu změnili dopis a poslali ho cizinci. Prý domorodec musí mít možnost si vybrat, jakým autem bude jezdit.

Cizinec si myslel, že se radní snad zbláznili. Vždyť by přišel o příjmy ze své investice! „Jeho” domorodec mu lhal, jak se za něj bije jako lev, ale královská rada je prý neúprosná. Cizinec nebyl dnešní: koupil si pár informací a s milým taxikářem vyrazil dveře.

Jenže ouha - licenci měl taxikář. A ten si udělal taxík z vlastního auta. Cizinci to jeho bylo náhle platné jak mrtvému zimník. Nenechal si to líbit. Zažaloval království, že mu neochránilo investici. Když soudci zjistili, že královská rada pomáhala podvodnému taxikáři ošidit jeho partnera, chytlo je to u srdce.

Napsali do rozsudku, že takové jednání je v každé civilizované zemi trestné. Kupodivu, s královstvím to nehnulo, i když to bylo trestné i v něm. Na papíře. Taxikáře ani radu, která mu v jeho trestném činu pomáhala, za to nikdo nestíhal.

Ještě předtím, než soudci odsoudili království k mastné pokutě, rozhodl se taxikář kandidovat do Senátu. Říkal si, že by se mu imunita hodila, co kdyby se ty boží mlýny zbláznily a začaly mlít?

Šel do toho jako vždy s vervou: našel si chudý okres, objel všechny vesnice, chodil po hospodách, sliboval lidem, jak se o ně bude starat. Noviny v okrese mu šly na ruku. Ačkoliv věděly, že je podvodník, neotiskly o tom ani řádku. Jestli si je koupil, nebo zastrašil, nikdo nevěděl. Kdo se směje naposled...

Jak ta pohádka dopadla? Jestli mlýny nezačnou mlít, bude si taxikář medit v Senátu a vysmívat se lidem, kteří zaplatí za jeho podvody. Může to však dopadnout tak, že i s těmi radními skončí ve vězení.

A protože to království je zvláštní, zůstal by i ve vězení senátorem. Voliči, kteří dali taxikáři důvěru, ukázali, co si myslí o šizuňcích. A tak je možné, že senátor bude ve vězení. A království bude mít jen ostudu.