Odeslání textu 18157 na e-mail

Vaše jméno:

Váš e-mail:

Jméno příjemce:

E-mail příjemce: (!)

Předmět: (!)

Nadpis: skrýt

Text:

Jak na revizora v metru? Na to je mnoho receptů, zde je jeden z nich. Já osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší způsob, jak přivolat pozornost revizora, je model „vůbec nevím, že tam někdo stojí”. Sám totiž často v metru čtu, a to i za chůze, takže si jich obvykle skutečně nevšimnu. Výsledkem je, že jsem v 90% kontrolován. Osobně se stavím k revizorům tak, že je asi opravdu třeba, aby tu práci někdo dělal, ale já to rozhodně nikdy nebudu a naštěstí ani nikoho takového neznám. Mám velmi milou vzpomínku na jednoho konkrétního revizora. Na „dolním” Můstku pobíhal hned za turnikety dlouhou dobu takový postarší člověk v kabátu, mírně odulý a zarudlý v obličeji. Ti, kdo si na něj vzpomenou, mi jistě dají za pravdu, že to byl opravdový revizorský Messerschmit; typický případ člověka, který revizorováním ospravedlňoval svou náturu. Jednou, když jsem hodlal projít do metra a viděl ho tam mlsně kroužit, jsem dostal ďábelský nápad, který jsem okamžitě zrealizoval. Označil jsem si normálně jízdenku, potom minutu počkal a označil si ještě jednu v jiném označovadle. Potom jsem se pokusil o průnik na nepřátelské území právě pomocí metody „pekelně spěchám, nemám na nikoho náladu a nic nevidím”. Pochopitelně mě jeho radary zachytily hned na hraně akčního rádia a okamžitě jsem byl klasifikován jako „NESMÍ mi uniknout”, přímo jsem to viděl v jeho hladovém pohledu. Vzápětí jsem byl odchycen a zkontrolován (teď si vybavuji, že ten chlap měl mimořádně odporný zvyk držet toho, s kým mluvil, za předloktí), načež aniž bych čekal, až mi jízdenku zklamaně vrátí, pokračoval jsem v chůzi. „No halo!” zakřičel na mě. Já se zastavil a odpověděl: „Co halo?” „Vemte si to,” podával mi jízdenku. „Proč?” já na to s nechápavým výrazem. Revizor: „Jak proč?” Já: „Co jak proč?” Revizor: „No vemte si ten lístek!” Já: „Povídám, že nechápu, proč bych si měl brát od vás nějakej lístek.” Revizor (lehce znejistěl): „No protože je v pořádku.” Já: „To je sice možný, ale mě je to fuk. Je to všechno?” V té chvíli revizor ještě víc zbrunátněl, chvíli byl zticha a jen tiše bublal, načež vyštěkl: „Revize jízdenek!” Já: „Děláte si srandu, ne? Teď jste mě kontroloval!” Revizor: „Jo?! Tak kde máte lístek, co?!” Já: „To vám může být v tuhle chvíli fuk, protože my dva už jsme vyřízený.” Revizor: „Tak to teda ne! Ukažte mi lístek.” Já: „Jestli si myslíte, že mě budete celou dobu obíhat a kontrolovat, jste na omylu.” Takto jsme rozmlouvali a já mezitím sjížděl po schodech do útrob metra. Než jsme se stačili domluvit na tom, v jakých časových intervalech má smysl kontrolovat jednu a tu samou osobu, stalo se to, co jsem si strašně přál: před námi postával strážce zákona. Revizor se k němu rozběhl jako ke spáse. „Pane příslušníku, zjistěte tohodle mladíka,” volal zadýchaně. Byl jsem požádán o doklady a zatímco v nich příslušník listoval, povídám: „Ježiš, to jsem rád, že vás vidím. Tenhle člověk mi nahoře zkontroloval jízdenku a od tý doby za mnou pořád pobíhá a obtěžuje mě. Kdoví, jestli je to vůbec revizor.” Revizor už byl tak vycukanej, že se zmohl pouze na: „Nemá jízdenku!” A při tom na mě ukazoval tak, jak asi musel Michael ukazovat ohnivým mečem. Pak už to bylo jednoduché. Příslušník řekl: „Ukažte mi jízdenku.” Já jsem vytáhl TU DRUHOU, příslušník ji zkontroloval, pak ji ukázal revizorovi, který ji zkontroloval taky a porovnal s tou první - a zkameněl. Bohužel jsem musel odejít, aby bylo dílo správně dokonáno, ale to sousoší si budu pamatovat do smrti. (!)

Vzkaz:

Šablona:

Napište prosím číslicemi: devět jedna sedm (!)

Textíky

Odeslání textu 18157 na e-mail