Zvláštnosti XV. a XVI. století

Hygiena

Navštívíme-li Versailles, vězme, že v paláci, ač je nejvýznamnější ve Francii, nejsou koupelny.

Ve středověku neexistovaly kartáčky na zuby, parfémy, deodoranty ani hygienický papír. Exkrementy byly vylévány z oken paláce.

Vějíře se neužívaly z důvodu horka, ale kvůli zápachu, který vydávalo lidské tělo pod oblečením. Proto bylo oblečení zhotovováno z těžkých materiálů, aby nepropouštělo zápach intimních částí, které se nemyly skoro nikdy.

Lidé se též nekoupali, nebyla tekoucí voda a v místnostech byla zima. Koupele se konaly v obrovských vanách plných studené vody. Hlava rodiny - otec se koupala první, potom ostatní mužští členové rodiny od nejstaršího, pak ženy, rovněž podle věku. Pak děti a nakonec kojenci. Když na ně došlo, dítě se mohlo ztratit ve vodě, tak byla špinavá.

Původ svatebních kytic

Ve středověku se většina svateb odehrávala na jaře.

Důvod byl jednoduchý: první koupel roku se konala v květnu, ještě v červnu byl zápach lidských těl snesitelný. Nevěsty nosily kytice květů, aby umírnily zápach. Byly jimi v kočárech obloženy.

Tak vznikla tradice svatebních kytic.

„It’s raining cats and dogs”

Střechy domů neměly podkroví. V trámech krovů přežívala zvířata: kočky, psi, krysy a jiní tvorové.

Když začalo pršet, prosakující kapky nutily zvířata slézat dolů. Tam je původ tohoto přísloví užívaného hojně v anglosaských zemích.

Čestná stráž u nebožtíka

Nejbohatší lidé používali cínové nádobí. Některé potraviny reagovaly s materiálem nádobí, což spolu s nedostatkem hygieny v té době způsobovalo, že velmi často lidé umírali na otravu.

Rajčata, která obsahují kyselinu, vyvolávala též tento efekt a byla proto dlouhou dobu považována za toxická.

V pohárech docházelo k stejnému jevu. Kontakt cínu s whisky nebo s pivem způsoboval, že lidé se dostávali do narkoleptického stavu způsobeného jak alkoholem, tak cínem.

Často považovali člověka v tomto stavu za mrtvého a již připravovali jeho pohřeb. Tělo umístili na stůl v kuchyni na několik dní a obyčejně kolem něj jedli a pili a čekali, zda přijde k sobě, či ne.

V tom je původ dnešní čestné stráže, která se drží u nebožtíka.

„Poslední zvonění”

Místa, kam bylo možno pohřbít nebožtíka, byla malá a nebylo vždy dost místa pro všechny. Rakve se po čase otevíraly a po odstranění kostí se do nich uložila další mrtvola. Kosti se ukládaly do kostnice.

Někdy se při otevření rakve zjistilo, že nebožtík byl pohřben za živa a snažil se vyhrabat ven. Tak vznikla myšlenka přivázat na zápěstí nebožtíka provázek, protáhnout jej otvorem ve víku rakve a přivázat ke zvonečku nad zemí.

Kdyby někdo byl pohřben živý, mohl zatáhat za provázek. Tak zazvonil zvoneček a pohřbená osoba mohla být rychle vykopána. V případě pochybností se totiž několik dní u zvonečku hlídkovalo.

Z této praktiky vzniklo rčení „poslední zvonění”, což v dnešní době mnoho lidí dává do souvislostí se školou, nebo dokonce s boxerským zápasem.