Povídky

Jak přetaktovat vysavač

Jelikož člověk je tvor neustále s něčím nespokojený a po vyšším výkonu čehokoliv toužící, je vždy jen otázkou času, kdy se najde fanoušek, který se čemukoliv podívá pod kapotu a laděním získá vyšší výkon. Této činnosti se říká přetaktování, nebo také ovrklokin (všimněte si mé skvělé anglické výslovnosti).

Komunita ovrklokerů vznikla původně okolo fanoušků počítačů, kteří se snažili dostat ze svých miláčků co nejvíce, a tak různými nastaveními nutí pracovat procesor či paměti rychleji, než připouští výrobce. Být počítačový ovrkloker není nic složitého, stačí jen trefit náhodně správné hodnoty v nastavení základní desky vyšší než váš kamarád z druhého vchodu, ale stále ještě pod hranicí, při které týrané součástky shoří. Kdo přestřelí, není ovrkloker, ale lama, a musí napsat Ježíškovi o nový počítač.

Problémem je, když je někdo třeba tak chudý jako já (dělat juniora není úplně nejlépe placená práce), nemá peníze na počítač, ale přesto by rád něco ovrkloknul. Jako vždy, když je člověk génius, nevadí, že je socka - nebudeme přetaktovávat počítač, který nemáme, ale přetaktujeme něco, co doma máme. Třeba vysavač. Ten má doma každý.

Stát se slavným přetaktovávačem vysavačů ale není úplně jednoduchý, za prvý je tam nastavená laťka dost vysoko (viděl jsem na to přetaktování dokonce reklamu v televizi, ženská měla tak přeboostrovanej lux, že přes podlahu dokázala vytáhnout chlapa z nižšího patra z gauče až ke stropu a tam s ním smýkat - fakt, taky nekecám). Možná si řeknete, že reklama přehání, já souhlasím; ale znám i jeden případ od nás z firmy: tím geniálním ovrklokerem vysavače je totiž můj kámoš Marek Kňaze, tomu ovrklokin pomohl vyřešit krizi v maželství.

Markova manželka Zuzka ihned po svatbě náhle začala odmlouvat, flákat domácí práce, uklízela málokdy a jedinou její náplní bylo telefonování si s kamarádkami. A krátce nato, si stejně jako spousta jiných manželek, které se doma nudí a neví co roupama dělat, poněvadž jim chybí tvrdá ruka a silný řetěz, pořídila bišonka. To je takovej ten malej pejsek, kterej vypadá (a chová se) jako dlouhosrstá, mentálně retardovaná myš po předávkování efedrinem.

Jenže bišonek, na rozdíl od hlodavců, kteří se snaží být co nejméně hluční a nápadní, neustále skákal po bytě a na všechno ňafal. Což Marka, kdykoliv přišel zmožen po dlouhé pracovní směně z Kolbenky domů, řádně vytáčelo. Párkrát se snažil nepozorovaně bišonka odkopnout někam mezi květináče s úmyslem mu ukázat, kdo tady velí, bohužel ne dost rychle, takže vždy skončil s prokousanými ponožkami, ponížením z neúspěchu v boji s něčím tak malým a navíc se tryskomyší ňafání od té chvíle, kdykoliv se ocitl doma, zmnohonásobilo.

Dalším nápadem byla logicky mikrovlnka. Jenže, Markova averze k bišonkovi byla v rodině i mimo více než jen tušená, takže pozadí zamýšlené nešťastné náhody by bylo patrně ihned jasné. Navíc, Zuzka byla schopná si na žal okamžitě pořídit bišonky nejméně dva, což rozhodně nebylo jeho cílem.

Patrně nejvíc ho vytáčelo, když jeho paní s oblibou předváděla kamarádkám, co dělá bišonek ve chvíli, když se pustí vysavač. Vytočené zvíře poskakovalo vztekle jak v berserkovém záchvatu před ústím hučící hadice a ze všech sil na ni štěkalo. A tehdy se mu v hlavě zrodil nápad s přetaktováním. Co, to nebylo jen přetaktování, to byl přímo tunning. A Marek na to šel vědecky.

Nejprve si v OpenOffice.org sešitu navrhl převodní tabulku, kam dosadil hodnoty: váha psa, sací výkon a průměrná vzdálenost od ústí hadice - manželka, která měla vysávání v ruce, intuitivně věděla, jak daleko musí vysavač od neupevněných předmětů být, aniž by je proud vzduchu stáhnul; a cílem bylo tuto hranici s velkou rezervou překonat. Výpočtem mu vyšlo, že musí odmotat asi polovinu závitů z transformátoru a přepnout nastavení vstupního napětí na vysavači z 220V na 110V, čímž dosáhne efektu krátkodobé, leč kýžené turbovývěvy.

Pak si Marek vzpomněl na článek v Blesku, kde psali, jak nějaký kocour přežil celý prací program v automatické pračce, včetně ždímání. Dostal strach. Pár vteřin, než přetavená pojistka motor vypne, patrně nebude stačit. Ale naštestí měli ten den k večeři bramborový salát. Tedy, štěstí nespočívalo v salátu, ale v tom, že Marek - anižto si chtěl večer vrznout - a jak poradily Zuzce kamarádky: měl by si to zasloužit - musel při vaření pomáhat a za úkol dostal velmi ponižující práci, totiž protlačovat vařené brambory skrz kovové kolečko s drátěným výpletem.

Marek je bystrý hoch a jak tak frustrován pozoroval, co se s bramborami děje; tak ho to napadlo, prostě; druhý den nebylo kolečko na krájení v šuplíku jako vždycky; ale nějakou záhadou se dostalo dovnitř hadice vysavače, kde se (velmi pevně) zaseklo napříč mezi spojovacími díly. Takže cokoliv, co se mělo dostat do útrob, muselo přes kolečko taženo proudem vzduchu proletět. Zbytek už jsem pak zažil na vlastní oči, protože jsme ten den byli pozvaní na oslavu bišonkových prvních narozenin.

V půlce večera přišla na program scénka s vysavačem. „Heleďte, co dělá!” řekla Zuzka a vytáhla ze skříně lux. Marek se omluvil a odešel do kuchyně připravovat utopence. Zvíře, jakmile spatřilo přístroj, sedlo si na zadek a začalo zuřivě štěkat. Zuzka namířila hadici na psíka a stiskla tlačítko do polohy ON. Ozval se zvuk motoru stíhačky. Pak zvuk meluzíny. Pak lupnutí, jako když chytnete krikeťák do rukavice. A pak něco, asi jako když srknete ze lžíce horkou polívku, ale velmi, velmi rychle. Pak vypadl proud.

Na místě, kde ještě před několika pikosekundami stál pes, zela díra po pěti chybějících parketách a bišonkův stín, protože zmizel tak rychle, že na to světlo ani nestihlo zareagovat. Zuzka okamžitě dostala hysterický záchvat. Za táhlého vytí se vrhla dobývat z útrob vysavače nebohé zvíře. Jenže; lapač prachu byl jen plný mokrých, hnědočervených pilin, po psovi ani památky.

„To jsou ty tvoje debilní nápady,” konstatoval suše zrovna příchozí Marek. A od chvíle, kdy se Zuzka vrátila zpět z psychiatrické léčebny, zase poslušně myje nádobí, vyšívá a nepřeje si žádné domácí zvíře. Inu, jak je vidět, i ovrklokin vysavače v rukou odborníka může mít velmi praktické využití.