Školní a vědecké texty

1. Prostředky hromadné dopravy

Jistě všichni víme, že MHD má tři, zcela odlišné druhy dopravních prostředků. Než jednotlivé druhy rozebereme a popíšeme, je nutno upozornit, že nebezpečí, před kterým chceme varovat, se neskrývá pouze v MHD, ale i v obyčejné dopravě. Tomuto nebezpečí však dokáže čelit prakticky každý, i dementní a naprosto nevzdělaný jedinec. Dále bychom chtěli ujistit, že v prakticky nepoužívaných prostředcích dopravy, jako je lanová dráha, výletní loď, drožka či rikša, se není čeho obávat. Nejprve tedy hrubým náznakem popišme tři základní prostředky MHD - autobus, metro a tramvaj.

1.1 Autobus

Autobus je dopravní prostředek vybavený motorem, poháněným naftou, či v dnešní pokrokově ekologické vlně zemním plynem. Je opatřen řidičem, který je odpovědný za plynulost a bezpečnost dopravy. Autobusů jezdí více typů. Mezi nejběžnější patří dlouhej (harmonika) a obyčejnej. Je důležité si zapamatovat, že obyčejnej jezdí po trase, která je značně frekventovaná, a tudíž má autobus delší intervaly. Je to v podstatě logické, protože jinak by se řidič nemohl ani s nikým pohádat. Dlouhej jezdí všude tam, kde by na množství pasažérů stačil obyčejnej, za to má tu výhodu, že často fungují jenom jedny, nebo dvoje dveře. Autobus je vybaven strojky na označení jízdenky. Řidičovi je naprosto jedno, zda si pasažéři jízdenky označí, nebo ne. Autobus na naftu je značně neekologický dopravní prostředek - smrdí, zamořuje ovzduší, je hlučný, dýchavičný a neustále zde hrozí nebezpečí defektu - píchnutí pneumatiky. Autobus má dlouhé intervaly mezi jízdami, ale velice krátké intervaly při otevírání a zavírání dveří. Některé zastávky dokonce ignoruje a jede dál.

V autobusu nám prakticky nebezpečí ze stran důchodců nehrozí - autobus nehlásí zastávky, příliš rychle zavírá dveře, je vybaven vysokými schody, jezdí většinou po trasách pro důchodce nepoužitelných a hlavně převáží zejména pasažéry důchodcům absolutně nevyhovující - chlapy v montérkách, co jedou na jedno a nemají chuť se hádat.

1.2 Metro

Metro je hojně využívaný dopravní prostředek, pohybující se téměř závratnou rychlostí pod zemským povrchem. Je vybaven strojvedoucím, který nese odpovědnost za plynulost dopravy a je stále pod velkým psychickým tlakem, zejména při projíždění stanicemi. Metro má tři trasy - A, B a C. Nejpoužívanější trasa je B, proto má tedy nejdelší intervaly. Nejkratší intervaly má trasa C, zato zde však mimořádně protahuje. Trasa A se drží známé tradice - zlatá střední cesta. Cestování metrem je pohodlné a rychlé, ale velice zdlouhavé je přecházení různými podchody a přestupy. Vstup do metra je opatřen strojky na označení jízdenek, zároveň je metro vybaveno neobvyklým množstvím revizorů. Metro je ekologický dopravní prostředek, neboť je poháněn elektrickou energií a nezamořuje ovzduší.

Nebezpečí napadení důchodci v metru je relativně malé. Důchodcům nevyhovují dlouhé a krkolomné přestupy a podchody, místa k sezení v metru jsou otočena do vozu - důchodce nemůže argumentovat větou: „Mladý pane (paní), pusťte mě laskavě k okénku!” Důchodci metro využívají zřídka, zejména k rychlému přesunu na místo srazu.

1.3 Tramvaj

Vysoce ekologický dopravní prostředek, bohužel nejhojněji využívaný občany všech věkových kategorií. Tramvaj se skládá ze dvou vozů (popřípadě jednoho) a jednoho řidiče. Řidiči jsou většinou poklidní chlapíci, pouze zřídka místo řidiče zastává osoba krajně nevyhovující. Řidičovi je šuma fuk, zda si cestující označí jízdenku, zato jsou velice alergičtí na připomínky ze stran pasažérů. Tramvaj je vybavena strojky stejného typu, jako autobus. Tramvají jezdí mnoho linek, mezi nejfrekventovanější patří ty, které jezdí po trase vedoucí centrem města - 3, 9, 24, 7, 4 atd. Tyto tramvaje mají také nejdelší intervaly. Tramvaj se pohybuje pomocí bytelných kolejnic zapuštěných v zemi a je poháněna elektrickou energií, spolehlivě tedy funguje i při sněhu a náledí. Jediné nebezpečí výpadku dopravy, které zde hrozí, je výpadek elektřiny, doprovázen populární větou pražských tramvajáků: „Sme bes proudu!”

Z hlediska nebezpečí ohrožení důchodci je tramvaj daleko nejnebezpečnější. Pro důchodce má řadu výhod. Pružná doba otevírání dveří - někteří řidiči rádi vyhoví a počkají, celkem spolehlivé hlášení zastávek, víceméně dodržovaný jízdní řád, za jízdy je možno hledět z okna, přístupný vchod se zábradlíčkem a hlavně je tramvaj opatřena nízkým počtem sedadel, tudíž důchodcům umožňuje bez problémů obsadit 80 a více procent míst k sezení. Dále pak při náhlém rozhodnutí přestoupit na některou z jiných tras, je toto možné prakticky všude. Je tedy třeba si zapamatovat, že právě v tramvaji, kterou vyhledává největší počet obyvatel, nám nebezpečí hrozí takřka na každé stanici

2. Celkový popis typického důchodce

Důchodce je člověk, který na první pohled budí dojem člověka stářím zlomeného a s osudem smířeného. Kdo se nechá oklamat tímto mylným dojmem, je předem odsouzen k velice nepříjemnému cestování. Důchodci se dělí na dva nejzákladnější druhy - na muže a ženy (důchodce a důchodkyně).

2.1 Důchodce

Důchodce pohlaví mužského užívá dva základní druhy oděvu - zimní a letní. Zimní obléká celou zimu, polovinu podzimu a polovinu jara, letní po zbytek roku. Zimní oděv se skládá ze starých lakovaných bot, popřípadě příslovečných parádních důchodek nebo holínek - filcáků. Kalhoty jsou ze starého obleku, případně zděděné po otci nebo získané z popelnic. Většinou mají šedou barvu, nebo odstíny šedé až černé, zámožnější důchodci používají barvu tmavě zelenou, nebo modrou. Další části oděvu - vrchní, nejsou vidět pod pláštěm, lze si však domyslet, že tvoří základ oděvu letního.

Plášťů je více typů. Nejčastěji používaný je takzvaný huberťák. Tento se vyskytuje v různobarevné kombinaci, nebo v základních barvách černé a šedé. Typické poznávací znamení pro huberťák je jeho specifický zápach, který se ovšem u každého důchodce liší. Další hojně používaný plášť je méně známý baloňák. Ten se vyskytuje zejména v černých, nebo tmavých barvách - má základní nevýhodu, nehřeje a důchodce je nucen si pod něj oblékat teplou vložku nebo svetr. Dosti používané svrchníky jsou i různé bundy a větrovky různých barev a střihů, většina důchodců však zůstává věrná huberťákům a baloňákům.

Dalším nezbytným doplňkem zimní výbavy důchodce je pokrývka hlavy. Pokrývek hlavy je rozličná škála, jmenujme jenom ty nejzákladnější: čepice s kšiltem, klobouk, starý kulich, debilka nebo poměrně oblíbená ušanka. Celkový dojem důchodce v zimním oděvu umocňuje šála, většinou vlněná, síťová nákupní taška a hůl. Někteří parádivější důchodci jsou vybaveni i rukavicemi, nezřídka s ustřiženými prsty, to je však mezi řadovými důchodci odsuzováno jako nešvar.

Letní oděv tvoří poněkud lehčí obuv - polobotky a sandále. V nouzovém případě lze použít zimní boty. Kalhoty jsou většinou stejného typu jako zimní; bylo vysloveno podezření, že jde o jedny a tytéž kalhoty, ovšem tento dohad není nijak podložen. Jako vrchní část oděvu jsou používány staré košile, trička a svetříky, nezřídka doplněné zašpiněnými vázankami. Přes košile a trička je nošeno starší sáčko nebo lehká větrovka. Doplňky jako čepice, hůl a síťovka zůstávají většinou stejné.

2.2 Důchodkyně

Důchodce pohlaví ženského, obecně důchodkyně, je - ostatně jako každá žena - daleko marnivější a parádivější. Někdy zůstává až rozum stát nad garderóbou některé zámožnější představitelky této společnosti. Na rozdíl od důchodců používají důchodkyně více druhů oděvu. Pochopitelně mají také zimní a letní typy, ale mezi ně zařazují nepřeberné množství kombinací, složených z výše uvedených základních typů.

Zimní oděv je složen převážně ze zimní obuvi a svrchníku. Obuv je zastoupena především typickými důchodkami, nebo teplými bačkorami. Pozornost poté upoutá kabát, většinou módně střižený baloňák, nebo slušivější huberťák. Často jsou také používány různé pláště a kožíšky, záleží na vkusu majitelky. Nohy chrání punčocháče, silonové nebo vlněné. Důchodkyně často používají rukavic a pestrobarevných šátků na hlavu, popřípadě rozličných typů baretů. Jako základní doplněk je zde nákupní vozík, hůl, popřípadě nákupní taška a pes na provázku (většinou Míša, Ťapina nebo Alík).

Letní oděv většinou tvoří starší pantoflíčky nebo bačkory, případně doktorské sandále. Punčocháče většinou zůstávají, doplněné slušivou zástěrou, nebo pestrobarevnými šaty z 19. století. Přes šaty je často možno vidět ledabyle oblečený svetřík nebo prodavačský plášť modré barvy. Zástěra většinou zůstává i v kombinaci se šaty. Zástěra je obyčejně vybavena hlubokými kapsami s různým obsahem, často překvapujícím. Jako pokrývka hlavy jednoznačně převládá šátek a sponky, řidčeji natáčky. Doplňky jako nákupní vozík, hůl, berle či pes zůstávají prakticky nezměněny.

Další kombinace oděvů jsou poměrně rozšířené a těžko evidovatelné. Každá důchodkyně má svůj takzvaný styl, a proto se oděvy kombinovanými důchodkyně liší nejen od ulice k ulici, ale často i od baráku k baráku, či dokonce od patra k patru. Proto od popisování těchto fází oděvu upouštíme, vzhledem k obtížnosti podchycení všech variant.

Vyhodnocení

K této kapitole je nutno dodat, že podobně jako indiánské nebo africké kmeny, taky důchodce je možno rozpoznávat a rozlišovat podle oblečení a chování. Často jen podle ozdobné řezby na berli, způsobu zapnutí bačkor nebo gesta při otevírání popelnice identifikujete příslušníka Karlínského či Vršovického klanu. Je tedy možno si při studiu života důchodců časem osvojit jistou rutinu.

3. Charakteristika důchodce

Jako se důchodci dělí na dvě základní skupiny, totiž důchodce a důchodkyně, tak i podle povahy a chování se dělí na několik skupin. Těchto skupin je více, představíme vám pouze ty nejtypičtější, s kterými se můžete setkat prakticky kdekoliv, a tak tento charakteristický popis berte jako radu, jak se zachovat v přítomnosti důchodce a ubránit si místo.

Hlavním cílem důchodců je zabránit ostatním účastníkům MHD zaujmout jakékoliv místo k sezení. Za tímto cílem se táhnou od rána do večera a obráceně. Je to vlastně jediná věc, která je ještě drží při životě, je tedy neobyčejně zajímavé sledovat, jak vynalézavé, rafinované a vypočítavé jsou všechny druhy důchodců, pokud jde o jejich (nepochybně zaslouženou) nadvládu v pražské MHD. Někdy až běhá mráz po zádech, když nezúčastněný divák pozorně sleduje metody některého důchodce, jak chladnokrevně si počíná při vystrnaďování pasažéra ze sedadla. Někteří jedinci při této činnosti používají své vlastní triky, ale obecně jde o vysoce kvalifikovanou a promyšlenou činnost. Je až zarážející, jak přísná a ukázněná vládne v této společnosti disciplína, jaká organizovanost usměrňuje všechny kroky. Nahlédněme tedy stručně do psychologie důchodce.

3.1 Důchodci a MHD

Všichni důchodci se vyznačují tím, že ačkoliv mají celý den obrovskou spoustu času, vstávají neobyčejně brzy, aby mohli stát včas u zastávky. Podle rozpisu služeb, který vychází každých 14 dní v časopise „Zdraví” na čtvrté stránce pod hlavičkou „Levně a rychle”, si důchodci rozdělují ranní vstávání podle pracovní doby spoluobčanů. První skupina důchodců vstává v 5.00, aby zabrala místo lidem pracujícím od 6.00. Druhá skupina se dělí na dvě podskupiny A a B. Áčko vstává mezi 6.00 a 7.00, aby zabrala místo lidem pracujícím od 7.30, Béčko vstává v 7.30 a pospíchá na spoj, který veze do práce lidi pracující od 8.00.

Potom je zhruba 6 hodin času. V této době důchodci vtrhnou do ulic, parků, bufetů a restaurací, kde se všemožně snaží překážet, bránit v pohybu a zabrat veškerá místa k sezení. Někteří z těch, co mají volno, se načas spojí s důchodci pracujícími v jiném oboru, například neustálým pojížděním po eskalátorech v obchodních domech a prodejnách se snaží zamezit plynulému prodeji a pohybu lidí. Jiní se zase upsali profesionálnímu stání ve všech typech front a zástupů, kde všemožně předbíhají, zdržují a vyvolávají hádky, aby si pak těsně před přepážkou šli stoupnout opět na konec.

Pracovní doba „dopravních” důchodců začíná opět ve 14.00, kdy končí první podniky a lidé se vrací ze zaměstnání. V tuto dobu začíná také dopravní špička, která důchodcům hraje do karet. Po celé Praze je spousta lidí a to vzhledem k počtu důchodců znamená, že neexistuje teoretická ani praktická šance, že by si kdokoliv mladý a zdravý mohl kdekoliv sednout. Tato špička trvá zhruba hodinu až dvě hodiny a někdy se důchodci mají věru co ohánět, aby stihli obsadit všechna místa. Důchodci, navzdory svému vzhledu, jsou však velice odolní, bojovní a tvrdí, takže jen velice zřídka je možné spatřit kuriozitu - stojícího důchodce. Pracovní doba důchodců končí s ukončením denního provozu MHD. Zřídka se vyhlašují takzvané noční směny, kdy důchodci v organizovaných skupinách zaútočí na noční provoz.

3.2 Povahové dělení důchodců

Ve způsobu získávání místa k sezení a v technice překážení se důchodci velice liší. Proto je dělíme do několika skupin, jak jsme uvedli na začátku. Představíme tedy nejtypičtější skupiny, jejichž nebezpečí hrozí nejčastěji.

Podle způsobu chování a jednání důchodců je dělíme následovně:

1 důchodce intelektuál
2. důchodce informátor
3. důchodce kliďas
4. důchodce, který nemá času nazbyt
5. důchodce ostýchavec
6. důchodce rázný
7. důchodce sdílný
8. důchodce vděčný
9. důchodce namyšlený
10. důchodce dvojjediný
11. důchodce zamilovaný
12. důchodce galantní
13. důchodce smrtihub
14. důchodce neposeda
15. důchodce prognostik

3.2.1 D. intelektuál

Důchodce intelektuál (dále jen DI) se pozná podle významného poznávacího znamení - brejliček. Tato skupina je velice hojně rozšířená prakticky po celé Praze. DI se většinou přemísťuje spoji po trasách, kudy cestují studenti, a velice jemně vyvinutým sluchem čerpá informace, které pak za 2 - 3 vajgly prodává důchodcům informátorům. DI při práci většinou nepoužívá pomůcek, jako například nákupního vozíku nebo kárky se sběrem. Výhradně se spoléhá na vlastní rozum a umění získat místo bez pomoci kohokoliv, nebo čehokoliv. Působí poněkud inteligentně, často se pokouší holit a nezřídka čte různý tisk. DI je neškodný, pokud cestujeme po trasách vedoucích mimo jakékoliv vzdělávací centrum. Pokud se s ním setkáme, zaručeně působí udělat ze sebe hlupáka - DI se zklamaně odebere za jinou obětí. Jeden z mála důchodců, který nikdy nevyhrožuje.

3.2.2 D. informátor

D. informátor se vyznačuje přívětivým zjevem, ovšem při pozorné prohlídce je možno si povšimnout neustále těkajících očí, kterým neunikne sebemenší maličkost. Důchodce informátor vyhledává intimní zákoutí tramvají, kde velice diskrétně svým kolegům sděluje veškeré novinky a příhody, které se staly během posledních hodin či minut. Jeho oblíbeným tématem jsou zlevněné uzeniny támhle na rohu, nová síťovka pana Dohnala, nebo že Málková krmí Ťapinu odřezkama. Důchodce informátor je velice cenným zdrojem všech druhů informací pro ostatní důchodce, kteří nemají možnost je obstarat jinde. Důchodce informátor není příliš nebezpečný, rád zaujímá místa na koncích vozů - úspěšně se mu vyhneme tím, že zabereme místo uprostřed. Důchodce informátor se vyskytuje převážně v podobě důchodkyně.

3.2.3 D. kliďas

Důchodce kliďase je možno zahlédnout převážně na vysoce frekventovaných trasách tramvají i metra. Jeho vzhled nepůsobí nijak odpudivě a většinou je slušně oblečen. Jeho důležitým poznávacím znamením je neobvyklé množství rozličných zavazadel a holí. Je třeba si zapamatovat, že přes neškodný vzhled patří k nebezpečnější skupině. Kliďas nastupuje rozvážně, počká, až se všichni spokojeně usadí, a teprve potom začne nekompromisně vymáhat místo. Jeho základním argumentem je konstatování, že to je mládež, já mám tolika tašek a nikdo mě nepustí. Jakmile získá místo, začne rychle manipulovat všemi zavazadly, čímž ztropí zmatek. Jakmile Kliďas hodlá vystoupit, pohodlně čeká, až tramvaj či vůz zastaví, a teprve těsně před zavřením dveří se začne zuřivě dobývat ven, přičemž svým nákladem vyvolá zmatek, pobouření a remcání. Důchodce kliďas zásadně jezdí jednu, maximálně dvě stanice, aby účinek jeho konání byl co největší. S oblibou vyhledává zcela zaplněné prostředky dopravy. Je lépe se mu vyhnout a počkat na další spoj.

3.2.4 D., který nemá času nazbyt

Tento druh, který je celkem hojně rozšířen, je víceméně opakem Kliďase. Důchodce, který nemá času nazbyt (dále jen DKNČN) se pohybuje prakticky po všech trasách v centru města. I tento druh je zastoupen zejména důchodkyněmi. Tyto jsou vybaveny pracovními pomůckami v podobě kabelek, nákupních tašek a vozíků. DKNČN je v zásadě nepříjemný druh, který dokáže nezkušenému cestovateli řádně znepříjemnit život. Studiem chování tohoto druhu byly zjištěny tyto typické znaky: Při brždění vozu v zastávce se DKNČN nedočkavě dere vpřed frontou čekajících pasažérů směrem k nástupním dveřím, rozpoutávaje tímto bouři nevole a nepochopení. Ve voze dychtivě běhá po celém prostoru a sotva zaujme místo, blaženě se zatváří. V zápětí znejistí a začne krátkozrakýma očima studovat trasu cesty. Po chvíli zjistí, že toto není k ničemu a zaposlouchá se do hlášení o zastávkách. Již dvě až tři stanice před zastávkou, kde DKNČN hodlá vystoupit, se vrávoravě postaví a za pomoci vozíku a spolupasažérů se hrne ke dveřím. Na tomto místě setrvá ony dvě stanice a pak vypadne, nebo vystoupí. Tomuto druhu se ubráníme celkem snadno - stačí si vytypovat tramvaj, kde řidič nehlásí zastávky, nebo rafinovaně využít předností metra.

3.2.5 D. ostýchavec

Důchodce ostýchavec se vyskytuje převážně v podobě důchodkyně. Důchodce ostýchavec (DO) bývá většinou vybaven lehčí taškou či holí a působí dobrým dojmem - již od pohledu je však jasné, že z tohoto mráčku pršet nebude, neboli že od DO nám nebezpečí absolutně nehrozí. DO je nebezpečný pouze pro malé děti nebo galantní starší pány. Pracovní postup DO spočívá v tom, že se přiblíží k sedící oběti a významně se postaví před ni, současně nastaví tašku, aby byla vidět. Při tom se spoléhá na to, že oběť DO zpozoruje a vyskočí ze sedadla. Hodnou chvíli takto významně stojí u oběti, poté rezignuje, odebere se a zaujme stanoviště jinde. Pokud DO uvolníme místo, je touto neobvyklou situací tak zaskočen, že zakoktá a vystoupí. Je nepochopitelné, že po létech neúspěchů se DO křečovitě drží této neperspektivní metody.

3.2.6 D. rázný

DR je velice nepříjemný druh důchodce. Za svým cílem - posadit se, jde velice přímo, nepoužívá lsti a nezřídka neváhá vyvolat hádku či spor. DR se vyskytuje na poklidnějších trasách, převážně v tramvaji, většinou v podobě důchodce. Bývá vybaven denním tiskem, popřípadě deštníkem. Do vozu nastupuje důrazně a nikoho nenechává na pochybách, kdo je tady pánem. Při setkání s tímto druhem důchodce radíme raději kapitulovat a nepokoušet se o odpor. Jak jsme již podotkli, DR neváhá použít všech metod a většinou argumentuje tak, že na svou stranu získá většinu spolucestujících. Je jedním z mála, před kterým není ochrany. Převážně pracuje individuálně a je možné se mu vyhnout.

3.2.7 D. sdílný

Důchodce sdílný (DS) je roztomilý druh důchodce, vyskytující se hlavně v ženské podobě. Tento druh je rozšířen prakticky všude, kde je dostatek zeleně a lidí. Bývá slušivě ustrojen, vybaven minimálním množstvím pomůcek. Využívá stejnou měrou tramvaj i metro. Do vozu vstupuje klidně a slušně požádá o místo. Ihned po zaujmutí místa se zhluboka nadechne a na překvapeného pasažéra vychrlí neuvěřitelnou záplavu drbů a historek. Většinou se oběť zatváří nechápavě, čímž prohraje na celé čáře. DS se povzbudivě usměje a začne oběť zahlcovat řadou vzpomínek a příhod. V této činnosti pokračuje po celou dobu cestování, než oběť vystoupí, neboť DS zásadně využívá celou délku trasy. Velice pozorně sleduje okolí z okna a o všem ihned informuje. Pasažér se při tom doví, kde dostali levné máslo, kdo si koupil prošlou mouku a že u Novotných každou noc Honzík chrápe. Vyskytují se však i různé poddruhy s různým zaměřením. Nejnebezpečnější jsou důchodci sdílní se zaměřením na činnost politickou a vnitrostátní. V tomto případě doporučujeme vystoupit a vyčkat další spoj. Proti DS existuje prakticky jediný způsob spolehlivé prevence a obrany - stoupnout si jinam, nebo vystoupit. DS pracuje individuálně, případně spolupracuje s důchodcem informátorem.

3.2.8 D. vděčný

Jeden z nejnepříjemnějších okamžiků nastane, narazí-li nezkušený jedinec na tohoto důchodce (DV). Tento je zastoupen oběma typy důchodců - ženami i muži. Vyskytuje se v okrajových částech náměstí a prostranství, bývá vybaven kabelou, holí a pytlíkem s pečivem. Důležité poznávací znamení - DV krmí holuby a jinou havěť. Ve voze si počíná velice mrštně a čile, než se nadějeme, už sedí. Současně upře vlhký zrak na vyvolenou oběť a začne velice hlasitě děkovat za místo, chválit jeho rodiče, školu a přátele a při tom oběť vynáší do nebes. Toto je velice trapné, zvláště když se v přítomnosti a blízkosti oběti nachází člověk stejného věku a opačného pohlaví. DV však pracuje převážně za těchto podmínek, a proto se setkání s ním snažíme vyhnout. Jak jsme již upozornili, DV poznáme podle pečiva a hejna ptactva. Při zpozorování DV volíme raději jiný druh dopravy.

3.2.9 D. namyšlený

V tomto výjimečném případě hrozí nebezpečí zejména v tramvajích s dvojsedadly, nebo i v autobusech. DN se totiž specializuje na vymáhání míst u okna, což dost dobře nemůže v metru, nebo v normální tramvaji, neboť ta má u okna místa všechny. DN je zastoupen ve větší části důchodci mužského pohlaví, poznáme ho podle dobře padnoucího huberťáku, nablýskaných bačkor a zánovní tašky. Nastupuje rázně, ihned útočí na pasažéry sedící u oken a po zaujmutí pozice se pyšně rozhlédne po voze. Z jeho výrazu lze vyčíst tolik: „Jo, jo, vokno je vokno!” DN se pohybuje rychle z místa na místo, využívá hojně autobusů a je nepředvídatelný. Vyskytuje se jako blesk z čistého nebe a ve své podstatě je nepříjemný. Existuje proti němu velice jednoduchá prevence - cestovat pouze metrem či tramvají. Při eventuálním setkání jednoznačně pomůže posadit se od okna a DV je v koncích.

3.2.10 D. dvojjediný

Tento roztomilý důchodce je prakticky neškodný. Pohybuje se všude, kudy vede jakákoliv hromadná doprava, neboť na druhy dopravních prostředků je naprosto nenáročný. Má rád šeré zimní večery, nebo letní noci, kdy se v okně odráží jeho obraz. DD je jednodušší až primitivní povahy, vysoce přizpůsobivý okolí. Oblečen bývá sešle až odpudivě, rád používá hůl a kabelu. Jako výrazný doplněk na první pohled zaujme pokrývka hlavy - v zimě i v létě debilka. Je možno téměř s jistotou tvrdit, že DD je v podstatě zimní druh důchodce. Vyznačuje se tím, že po získání místa si povídá sám se sebou, hádá se a diskutuje. K tomu mu právě výborně slouží jeho vlastní odraz v okně, kdy může i gestikulovat. Někdy dojde tak daleko, že dává najevo zájem o bitku. DD je neškodný, pokud jezdíme za dne. Pokud na něj přece jenom narazíme, s lehkým srdcem mu můžeme místo odmítnout. DD si postěžuje a vystoupí.

3.2.11 D. zamilovaný

Jediný případ v naší charakteristice, kdy se důchodce vyskytuje ve dvojici. Jedná se zpravidla o suchou a roztřesenou důchodkyni a mužného důchodce na vrcholu stáří. Ten, hrdinně obtěžkán taškami a nákupy, ještě pomáhá družce nastoupit do vozu, kde jí osobně vybojuje místo a sám stojí vedle ní. DZ se vyskytují poblíž nákupních center, bufetů a samoobsluh, kde se ochomýtají a šmejdí. Jsou mlčenliví, pouze druh občas prohodí, že je třeba koupit mléko pro Micinku. DZ jsou známými milovníky domácího zvířectva. Jsou hojně rozšířeni po tišších a klidnějších částech města. Jsou jediní z řad důchodců, kterým člověk rád vyhoví, proto se nedá mluvit o nebezpečí.

3.2.12 D. galantní

Velice znervózňující druh důchodce je právě důchodce galantní - DG. DG jsou zásadně mužského pohlaví, velmi nevkusně oblečeni - jako důležité poznávací znamení je hřebínek a vázanka. DG se specializuje především na vysoce frekventovaná místa, do ulic vyráží odpoledne, v době kdy končí školní výuka. Pohybuje se výhradně tramvají, kde může lépe vyniknout. Jeho metoda spočívá v psychickém zdeptání oběti (specializuje se na oběti ženského pohlaví). DG nastoupí do vozu, přistoupí k oběti = děvčeti a počká si, až dívka vyskočí, uvolní místo a vyzve DG, aby se posadil. DG reaguje až po chvíli a s úžasem se podivuje, komu že to místo bylo uvolněno. Když se ujistí, že jemu, odvětí, že on starý není: „Jen se, děvče, posaďte!” Děvče se posadí a DG spustí monolog o nevychované mládeži, že je to skandál a pod. Na opětovanou výzvu k posazení reaguje opět odmítavě a po uklidnění oběti si začne znovu polohlasně stěžovat. Takto pokračuje až do nervového zhroucení oběti, která rezignovaně vystoupí. DG se z vítězoslavným pohledem posadí a na příští stanici vystoupí a čeká na další spoj. Nezřídka se v dalším spoji setká se svou starou obětí, na co reaguje velice kladně. DG je velmi nebezpečný pro mladá děvčata a mladší paní. Chová se neotesaně až hrubě, jeho metoda je chladnokrevná a on sám patří k nebezpečnému druhu.

3.2.13 D. smrtihub

Pozor! Jde o velice nebezpečný druh důchodce! Tento je hojně rozšířen po celém katastrálním území Prahy, jeho činnost se vztahuje zejména na tramvaje, ovšem nepohrdne ani metrem, nejraději má však přeplněné vozy. Hlavními představiteli jsou důchodci. DS je nenápadného až ošumělého zjevu, často bývá vybaven třaslavýma rukama a holí. Jako výrazný doplněk rád používá svačinu, ze které mezi řečí ukusuje. Chová se přátelsky, sedadlem nepohrdne. Jeho metoda spočívá v obtěžování oběti hovorem. Jeho charakteristickým znamením je specifický, mnohdy až paludální zápach z dutiny ústní. Proto mu vyhovují plně obsazené vozy, kde může nechat své umění plně rozehrát. Přemisťuje se převážně v době dopravní špičky. Při setkání se Smrtihubem volíme raději opuštění vozu. Pokud nás okolnosti nutí setrvat, riskujeme žaludeční nevolnost, známou jako nauzea.
(Ještě bychom chtěli upozornit na méně nebezpečný, jakýsi poddruh Smrtihuba - důchodce Smrtinoh; vyskytuje se převážně v létě a identifikujeme ho podle holínek, či zimních bot.)

3.2.14 D. neposeda

Vyskytuje se zejména v oblasti s nižším počtem obyvatel, nebo svou pracovní dobu volí podle frekventovanosti MHD. DN bývá zastoupen z větší části důchodkyněmi, opatřenými nákupním vozíkem či taškou s deštníkem. Ten zastává důležitou roli v ohrožování pasažérů. DN je přívětivého vzhledu a dobrosrdečné povahy. Z jeho strany nám nebezpečí prakticky nehrozí. DN se vyznačuje tím, že neustále během jízdy mění místa k sezení, čímž působí někdy komicky. Zpravidla začíná u předním dveří a postupně se přesouvá do zadní části vozu, proto mu vyhovují méně obsazené vozy. Setkání s ním vítáme, neboť nám během cesty poskytne dobrou zábavu a cesta nám rychleji uběhne.

3.2.15 D. prognostik

Velice hojně se vyskytující druh důchodce. Bývá zastoupen stejnou měrou důchodkyněmi i důchodci. Pohybuje se po trasách vedoucích centrem města a po trasách vedoucích v těsné blízkosti vlakových a autobusových nádraží - přímo na nádraží se neodváží. Jeho nenápadný, až maskovaný vzhled nám zabraňuje ho včas identifikovat; poznáme ho až podle primárního prohlášení, že je to hrozný. DP je zeširoka informován o všech oblastech kultury, politiky a ekonomiky. Po zaujetí místa ihned začne hodnotit současnou situaci a často překvapí svými výrazně převratnými názory. Jeho cílem je do debaty zatáhnout co největší množství cestujících a veřejně je kompromitovat. Po vyvolání hádky na příští stanici opouští vůz. Při srážce s DP předstíráme četbu, nebo pozorné studování okolní krajiny.

Vyhodnocení

Tolik tedy k základním a nejběžnějším typům důchodců. Jen na okraj je třeba upozornit, že velice nebezpeční jsou takzvaní kříženci, to znamená spojení více druhů důchodce do jedné osoby. Tyto případy se vyskytují ve dvoj- a vícedruhových kombinacích. Jen pro příklad: mezi nejnebezpečnější patří kříženec důchodce sdílného a smrtihuba a dále kříženec důchodce rázného a neposedy. Tyto případy jsou však ojedinělé a důkladnou přípravou se jim dá úspěšně čelit.

4. Zvláštní skupina důchodců - invalidní

Jak jsme již na začátku uvedli, řady důchodců rozšiřují důchodci invalidní, dělící se na dvě skupiny. A - invalidní záměrně a B - invalidní nezáměrně. Ke skupině B řadíme poklidné, usazené typy důchodců, pouze někteří jedinci jsou agresivní. V případě MHD jsou mnohem nebezpečnější příslušníci skupiny A, kteří se rádi ohánějí svým „služebním” průkazem, neboli „mrzačenkou”. Většinou jsou tito invalidé zdravější než řípa, ovšem rádi přesvědčují o opaku. Najdou se i tací, kteří zajdou tak daleko, že na veřejnosti ukazují svá zranění a defekty (kratší nohy atd.), které si mohli za úplatu kdekoliv pořídit a s jejichž pomocí se vehementně domáhají nejen místa k sezení, ale i ostatních ústupků, či ohleduplností.

Obě skupiny rozdělujeme shodně, ale příslušníka Áčka poznáme okamžitě podle řečí a vychloubání, že on je už deset let chromý.

Invalidy dělíme podle způsobu přemísťování na tři nejtypičtější skupiny:

1. invalida pěší
2. invalida polopěší
3. invalida pojízdný (mobilní)

4.1 Invalida pěší

Invalida pěší se pohybuje pomocí vlastních nohou, rukou či trupu. Často se během chůze či pohybu podivně kroutí a hemží, což u náhodných chodců vyvolává úsměv. Invalida pěší je zatrpklé, nesnášenlivé a popudlivé povahy, není nasnadě se s ním pouštět do obsáhlejších diskuzí. Doporučujeme pustit a mít klid.

4.2 Invalida polopěší

Invalida polopěší používá při přesunu různých holí, berlí, šlapátek a hejblátek. Ve výběru či výrobě těchto pomůcek jsou invalidé velice zkušení a vynalézaví. Často s sebou do ulic táhnou učiněný arzenál. Polopěšáci jsou smířeni s osudem a jestliže je nepustíme sednout, berou to jako samozřejmost.

4.3 Invalida pojízdný

Invalidé pojízdní, takzvaní „Sporťáci”, jsou bez výjimek upoutáni na svůj invalidní vozík, neboli „kriplkáru”. Tyto bývají často různě vyšperkovány a nazdobeny. Ozdoby, pneumatiky a naleštěné stroje bývají chloubou celého příbuzenstva a vypovídají o společenském postavení Sporťáků. Nebezpečí nám od Sporťáků hrozí jedině v metru, neboť tramvaj i autobus jsou pro ně zcela nepřístupné. I v metru však nemusíme mít strach, protože svoje místo k sezení už mají dávno předplacené.

Vyhodnocení

Závěrem tolik, že při setkání s invalidou záleží na názoru a přesvědčení jedince, který sám posoudí, zda pustit, či nikoliv.

5. Organizovanost

Jak jsme již uváděli, náplní zbytku života důchodce je cestování MHD a obsazování všech míst k sezení, popřípadě překážení nebo jiné škodění ostatním cestujícím, a to převážně v dopravních špičkách. Z hlediska cestujícího a tudíž poškozeného je velice důležité znát a ovládat organizaci důchodců. Toto je velice široká síť, navzájem propojená důležitými spoji. Její bezvýhradné dodržování a respektování je bezpodmínečně nutné, neboť jediný výpadek v jinak bezchybně fungujícím soukolí by mohl způsobit nedozírné následky. Organizace je důležitá na šíření a kontrolu informací. Pravda, jsou někteří důchodci - samotáři, kteří škodí na vlastní pěst, ale drtivá většina jich pracuje úkolově. Proto je nezbytná soudržnost a zároveň možnost kontroly a pořádání velkých akcí. Z tohoto důvodu vám poskytujeme možnost nahlédnout do jinak pečlivě střežené strategie a plánování pohybu důchodců.

Organizace řízení důchodců je uspořádána jako síť funkcí, přidělovaných dle osobních zásluh. Nejvyšší hlava, tedy něco jako náčelník důchodců je Pražmen. Tento se volí jednou za dva roky na konečné zastávce tramvaje č. 25, podle osobních zásluh a výsledků. Jeho přímí podřízení jsou obvodoví Podpražmeni, volení měsíčně z řad Linkařů, kteří mají na starosti jednotlivé tramvajové a autobusové linky. A konečně každý Linkař má k ruce osm pomocných Jezdičů, kteří dohlížejí na celkový provoz MHD.

SCHÉMA: 1 PRAŽMEN, 2 PODPRAŽMENI, 4 LINKAŘI, 8 JEZDIČŮ

Organizace jako taková se rozděluje na hlavní tři stupně pohybu, zátahů a škodění důchodců:

1. katastrální přebor
2. obvodní liga
3. celopražské akce (nesoutěžní)

5.1 Katastrální přebor

Základní, tzv. členské organizace jsou zakládány na obvodech po jednotlivých katastrálních územích, jsou všechny pojmenovány a všechny se účastní obvodní soutěže „Zaber, co můžeš”. Výsledkové tabulky těchto soutěží jsou uveřejňovány na důležitých dopravních uzlech, většinou na dveřích nejbližší samoobsluhy. Jen pro zajímavost některá jména: Karlínští Pajdové, Strašnická Tykadla, Dejvičtí Špindírové atd. Z nejšikovnějších čtvrťových důchodců jsou následně vybíráni jedinci do obvodních výběrů a tvoří tak základ reprezentace obvodu.

5.2 Obvodní liga

Další, již významnější stupeň organizace je obvodový. Zde mezi sebou soutěží jednotlivé obvody, jejichž vedení pořádá pravidelné schůze každé třetí pondělí na hlavní poště obvodu, kde se pod rouškou placení nájmu upřesňují informace a úkoly, které přicházejí z hlavního vedení. Obvodových akcí se účastní pouze zdatnější a spolehlivější důchodci, kteří jsou již delší dobu v užším kádru nominace. Je běžné, že za obvod hostují důchodci z mateřských oblastí, kteří mimo důležitější akce hájí barvy svých území. Výsledky jednotlivých týdnů a celkové měsíční tabulky najdeme v každém místním obvodním plátku (např. P-10, Staré město, P-1...) pod hlavičkou „Kultura našeho obvodu”. Do těchto tabulek se zaznamenávají body získané jednotlivými důchodci - toto bodování je shodné s bodováním kanadsko-americké NHL; zabrání místa nebo vyhození cestujícího = 1 bod, asistence = také 1 bod. Na základě těchto osobních výkonů se sestavuje celkový žebříček obvodu.

5.3 Celopražské akce

Třetí, nejrozsáhlejší stupeň organizace, je používán poměrně zřídka. Tyto akce se svolávají pouze u příležitosti hromadného přesunu obyvatelstva, např. koncert na Strahově, zápas kvalifikace MS v kopané nebo konec termínu registrace kupónových knížek. Pohotovost a sraz před celopražským zátahem vyhlašuje Pražmen nejméně týden předem. Důchodci z jednotlivých obvodů potom zaujmou místa ve vozech s přiděleným číslem (např. důchodci ze trojky jedou sedmičkou, dvojkaři jedenáctkou atd.) a toto číslo si hlídají celý den. Vyhnout se tomuto zátahu můžeme poměrně lehce, stačí sledovat plakáty a reklamy umístěné v ulicích. Tento stupeň důchodcovské pohotovosti si mohou ohlídat i mimopražští jedinci.

Vyhodnocení

Tato kapitola je úzce spjata s kapitolou č. 3 - „Charakteristika důchodce”, ve které jsou zaznamenány jiné důležité údaje. Při pozorném prostudování obou těchto kapitol proniknete hluboko do podstaty chování důchodce v MHD a naučíte se znát jednotlivé situace, které mohou nastat při náhlé invazi důchodců do centra města.

6. Prevence, ochrana a návrhy řešení problému

Po přečtení předchozí části publikace si jistě pomyslíte, že vlastně existuje pouze teoretická možnost, jak důchodcům zabránit v jejich řádění a zaujmout místo k sezení. Situace není tak vážná, jak se na první pohled zdá. Základem cestování MHD je prevence a ochrana.

6.1 Prevence

Prevence je předběžné opatření vůči nežádoucím vlivům a nebezpečí. V našem případě stačí pozorně a svědomitě nastudovat psychologii důchodce, popsanou výše. Při důkladném studiu zjistíme, že existují dvě varianty řešení.

Varianta X spočívá v dlouhodobém sledování a zkoumání pohybu důchodců po trase, kterou užíváme při cestě do a ze zaměstnání či školy. Časem je možno zjistit, které druhy důchodců se na této trase vyskytují a z těchto údajů vypracovat časový harmonogram výskytu druhů. Tyto poznatky se dají využít při vypracování jakéhosi „rozvrhu hodin”, kde pozorně zaznamenáme přesný čas okupace dopravního prostředku důchodcem. Dále zaznamenáme druh důchodce, jeho zvyky a zvláštnosti. Tímto rozvrhem zmapujeme podrobně celou trasu cesty, včetně zastávek a intervalů. Z tohoto plánu je potom možno vyčíst, kdy je trasa čistá a kdy naopak zcela nepoužitelná. Tato varianta je však velice zdlouhavá a má řadu nevýhod. Hlavní nevýhoda je, že po měsících zkoumání a hotovení rozvrhu zjistíme, že při současném hojném až kritickém stavu výskytu důchodců, je potřebná trasa použitelná většinou mezi druhou a třetí hodinou ranní, nebo v jedenáct hodin večer. Takže nám zbývá stát, nebo cestovat v noci.

Varianta Y je daleko jednodušší a rychlejší. Umožňuje nám problém řešit jinak a to způsobem zcela odlišným - jezdit autem. Tato varianta je však nepoužitelná pro jedince, kteří nevlastní oprávnění k řízení motorových vozidel, nebo automobil. Těmto nešťastníkům nezbývá nic jiného, než použít variantu X.

6.2 Ochrana

Ochrana je přímý boj proti nebezpečí. Existuje mnoho variant ochrany - každý si však volí tu, která mu nejlépe vyhovuje, proto je velmi obtížné zmapovat tuto problematiku. Jen velmi zhruba, mezi osvědčené prostředky ochrany můžeme naprosto jednoznačně zařadit walkman + noviny. Tyto patří mezi spolehlivé prostředky v případě, že se použijí najednou. Jako vhodný doplněk je možno použít čepici s kšiltem, která nám zakrývá oči. Jako další prostředek přímé ochrany se doporučuje použít náhodného spolucestujícího, který vlastním tělem brání ostatním v přístupu k sedadlu, na kterém sedíte. Podmínkou je, aby tento náhodný spolucestující nebyl důchodce.

Dále se uvádí, že mezi osvědčené prostředky patří ignorace, tuto metodu však může použít pouze odolný a nervově stabilní jedinec. Tato metoda je velice náročná psychicky, zvláště když narazíme na důchodce galantního, nebo namyšleného. Zaručeně spolehlivá varianta ochrany je sádra. Jestliže vlastníme na noze sádru, můžeme bez obav proplouvat nebezpečnými zálivy MHD. Jako další možnost uvádíme použití francouzských holí. Z vlastní zkušenosti však varujeme před lstivými důchodci, kteří mohou tuto léčku odhalit a ztropit povyk, nehledě k tomu, že tato varianta je použitelná pouze pro jedince obdařené jistou dávkou drzosti.

Velice bezpečná je metoda „Bystrozraký”, kdy používáme bílou hůl a černé brýle. Tyto nám umožní klidné a bezpečné cestování - pozor však na kapsáře. Tolik tedy k nejběžnějším druhům ochrany; rozmanitost variant je přímo úměrná fantazii účastníka městské dopravy.

6.3 Návrhy na řešení problému důchodců

Než přistoupíme k samotným závěrům, je nutno upozornit, že ještě nebyl vypracován zákon na ochranu účastníků MHD a eliminaci důchodců a že veškerá naše řešení, dostanou-li se do nepovolaných rukou, mohou být zažalovatelná.

Mezi jednorázová řešení patřil návrh udělování vycházek osobám starším šedesáti let, přesněji řečeno důchodcům. Konkrétně bylo navrženo, aby důchodcům byly udělovány vycházky od 10 do 12 hodin dopoledne a od 17 do 20.30 hodin večer. Toto řešení s sebou přináší řadu problémů, je však nejrozumější. Vycházky by byly udělovány podle chování a výsledků důchodců, k tomu je však třeba získat důchodce informátora, který by pronikl do centra mafie a donášel by spolehlivé informace. Bohužel důchodce informátor je však rozumově zaměřen poněkud stranou a nesplňuje přísná kritéria donašeče. Vycházky by se tedy rozdělovaly podle obvodů a čtvrtí s pravidelným střídáním. Důchodci by vlastnili vycházkovou knížku, kterou by museli prokázat svou totožnost. Byly by zřízeny hlídky takzvané „Důchodové policie”, které by dbaly na dodržování doby vycházek. Těmto hlídkám by byly pořízeny speciální huberťáky s odznaky DP.

Jakýkoliv přestupek by byl trestán podle nekompromisních měřítek, věku důchodce a podle jeho kádrového posudku:

1. odebráním vycházkové knížky na dobu dvou hodin
2. udělením zápisu a uvalením zákazu vycházek na dobu jednoho týdne
3. odebráním hole, natáček a kárky se sběrem, nebo uvalením zákazu vycházek po dobu jednoho měsíce
4. pokutou ve výši 10 leh-sedů
5. instalováním takzvané botičky
6. uvalením vazby v kontejneru
7. degradováním na dědka či bábu
8. odebráním důchodové licence

Tento návrh je zatím jediným rozumným, nepočítáme-li krutostí zavánějící návrhy na organizovaný odchyt důchodců, jejich ochočení a export do zámoří. Tento návrh by bylo třeba odsouhlasit, stejně jako návrh na využití důchodců v hutním průmyslu při těžebních pracech, nebo jako pokusných tvorů při výzkumu vesmíru.

O mnoho lépe zní nápad, všechny důchodce shromáždit na jednom místě a pořádat pro ně různé soutěže, večírky, zábavy a masopusty. Daly by se například pořádat „Důchodcovské hry”, kde by byla zastoupena atletika, fotbal atd. Soutěže by se poněkud upravily, například šourání na 10 metrů, hod berlí, či přehlídka nákupních vozíků, takzvaný „Kárkosalón”, kde by důchodci mohli vystavit své nablýskané miláčky. O tom všem je třeba pouvažovat, zhodnotit možnosti a zveřejnit výsledek. S radostí přijmeme všechny vaše návrhy a připomínky.

7. Epilog

Na závěr je nutno upozornit, že tato publikace nebyla napsána s úmyslem vystrnadit důchodce z Prahy, nebo se veřejně pokusit o jejich zhanobení či pošpinění. Naším cílem zůstává pouze touha narušit nebo rozleptat jejich dopravní mafii. Snad touto údernou cestou dopomůžeme k celkovému vyřešení této problematiky.